Co bude dál? Nevím. A to je v pořádku

Tak co, už víš, co bude, až dokončíš školu? Fakt nevíš? Vůbec? Jak je to možný? Musíš vědět, kam budeš směřovat. MUSÍŠ. Takhle je to nastavený.

Všichni se tváří, že ví, kam směřují. Že mají svoje životy pevně pod kontrolou a s tím, kde se nacházejí a čím naplňují svůj čas mezi narozením a smrtí, jsou velice spokojení. Jenže jakmile nahlédnete pod oněch několik slupek, do kterých se pod tlakem společnosti navlékli, častokrát zjistíte, že se pod nimi skrývá bezradná bytost, která se nechala strhnout mohutným proudem a zvykla si na něj natolik, že svoji situaci přijala a podvolila se okolnostem. Postupně se z něj stala loutka ovládaná autopilotem. Protože tak to přece má i támhle Pepík. Jo a Franta taky, a ten přece ví, co dělá, takže to je v pohodě, jakože fakt!

A tak si tu žijem – necháváme se strhnout proudem společnosti, protože plavat proti němu by vyžadovalo příliš mnoho úsilí. Předstíráme, že víme, co a proč děláme, kudy jdeme a co nastane, až dojdeme do onoho přeceňovaného cíle. Přitom samotnou cestu, na které strávíme nemalý množství času, si vědomě neužíváme. Přehlížíme zajímavý mraky na obloze, barevný listí šustící pod nohama nebo třeba veverky držící se vzhůru nohama na kmenech stromů (pořád nechápu, jak to dělají!).

Život se skládá z různě uspořádaných uvědomění, která přicházejí postupně. Jemně nás cvrnkají do hlavy a čekají, zda-li je vůbec postřehneme a stihneme zachytit včas. Jejich návštěvy bývají krátké. Sotva se vzpamatujete, jsou zase pryč. Přesto z ních můžeme čerpat po zbytek života.

Jedno z největších uvědomění, které mě za poslední dobu potěšilo svojí navštěvou, je, že je naprosto v pořádku nevědět, jakých konkrétních cílů chcete dosáhnout. Stále to nevím na sto procent. Nechávám otevřených více možností a zabývám se hned několika tématy, která mne baví. Cítím, že je příliš brzy na to, rozhodovat se pro jedno z nich. A ano, s intuicí jsem se to snažila probrat. K žádnýmu jasnýmu závěru jsme nedošly, což mě trošku zklamalo, ale ve výsledku to zase tolik nevadí.

Jenže školský systém to vidí jinak. Po patnáctiletých lidech vyžaduje, aby dělali zásadní rozhodnutí o své budoucnosti a vybírali si jedno zaměření. U těch šťastnějších se tento rozhodovací proces může o pár let posunout, to ovšem neznamená, že jej nebudou muset vůbec absolvovat. A tak se stává, že po maturitě jsou jedinci, kteří sotva tuší, kým jsou a čeho v životě chtějí dosáhnout (čest výjimkám!), vyvrženi do světa dospěláků. Často jim není vysvětlena řada důležitých life-hacků, které jim můžou spoustu věcí usnadnit.

Tady bych se ráda zastavila a zmínila tematiku duševního zdraví. Kdyby se víc školou povinných a často informacemi přehlcených existencí naučilo efektivně pracovat se svými emocemi, stalo by se jejich pozdější proplouvání životem mnohem snazším. Mohli by (mimo jiné) umět rozpoznat syndrom vyhoření či úzkosti (těm se plánuju věnovat v jednom ze svých dalších článků) a zavčas požádat o odbornou pomoc. Troufám si odhadnout, že mindulness, s jehož magickou mocí jsem měla příležitost se seznámit až na vysoké, má před sebou velkou budoucnost.

Z hlediska dalšího vývoje českého školského systému v oblastech duševního zdraví jsem optimistka. Možná až příliš velká. Změna přichází; s novými vyučujícími a jejich svěžím pohledem na danou problematiku. Sice pomalým krokem, ale i to se počítá. Ve výsledku nic jiného nezbývá – doba se mění, tlak na lidskou psychiku roste a s ním i počet pacientů psychologických a psychiatrických ordinací. Věřím, že se dožiju toho, že bude tematika duševního zdraví součástí výuky na základních školách. Nebo alespoň na školách středních, a studenti tak budou dopředu vědět, jak přistupovat ke stresovým situacím, mezi něž se řadí například ona obávaná maturita a bude jim nabídnuta pomocná ruka v hledání onoho stále dokola omílaného smyslu života.

Na závěr jsem původně chtěla nahodit, že věřím, že nakonec vše dopadne svým způsobem dobře. Nebo spíše tak, jak to dopadnout má. Jenže tímto tvrzením bych protiřečila myšlence, že každý z nás má (do jisté míry) svoje budoucí směřování ve vlastních rukách. Taky bych připustila, že už vše padá. To si nemyslím. Nic nepadá, ale pohybuje se – směrem kupředu. A kde je ten předek? Tam, kde si my sami určíme.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s