Reflektuju; díky za všechno, roku končící devítkou

Rok 2019 byl pro mě plnej emocí. A taky nemocí. Ale i radostí a poznávání nových lidí, míst a chutí. Odhalování směrů a cestiček, jimiž je možný se vydat.

S blížícím se koncem každýho roku mám tendenci bilancovat. A balancovat; na neexistující hranici mezi dvěma roky. Vzhledem k tomu, že nastal přesun do roku, kterej už není náctkou, ale cítkou, je touha vracet se k událostem nedávno minulým ještě o něco silnější.

Když uplynulej rok označím jako počátek velké změny, žádnýho přehánění se (snad) nedopustím. Začala jsem v něm mnohem víc cestovat. Díky tomu se mi rozšířily obzory, měla jsem tu čest nakouknout i například do pákistánské kultury, aniž bych do této země doopravdy vycestovala (tedy zatím). Zároveň jsem si (alespoň částečně) obnovila víru v lidstvo. Přestala věřit na náhody – mám pocit, že na to, aby bylo možný jednotlivý události označit za náhodu, do sebe všechno až podezřele často zapadá – jako by to tak být mělo.

Ani (na první pohled) negativní zkušenosti mě obloukem rozhodně neobcházely. Cenných lekcí mě čekalo víc než dost. Odnáším si velkou jizvu na noze způsobenou opařením. Díky tomu jsem doslova na vlastní kůži zakusila rčení „zůstal stát jak opařenej“. Nemoct vydat jedinou hlásku? I s tím jsem měla tu čest. Vyřešila to antibiotika, která mi na oplátku ochotně oslabila imunitu. Radosti… vedoucí k hlubšímu poznání limitů mýho těla a uvědomění si sebe sama i důležitosti lidskýho zdraví.

Jedním z největších posunů bylo postupný sloupávání nálepek, který jsem si na sebe lepila a pečlivě uhlazovala, netušíc, že mi ve výsledku můžou spíš uškodit. To proto, že každá z nich s sebou nese i balíček očekávání a představ, který není vždy možný splnit. Najednou se ocitnete v jakési průhledné krychli, jež existuje jen ve vaší hlavě. I tak máte stále silnější pocit, že nemůžete dýchat. Můžou za to stále se zmenšující štěrbiny vytvořený za jediným účelem, v jehož plnění naprosto selhaly. Co teď? Jak z toho ven? Jednoduše. Na škatulky, nálepky a podobný legrácky se vykašlat a začít žít podle sebe. K tomuto (na první poslech) logicky znějícímu uvědomění jsem došla klikatou cestou plnou zatáček a prudkýho stoupání. To mě dokázalo posilnit víc než četba motivačních citátů.

Do nově započatýho roku si tentokrát nedávám žádná světoborná předsevzetí. Ani moc těch světospasitelských, i když v šetrnějšímu přístupu k přírodě chci samozřejmě dál pokračovat. Namísto onoho tolik opěvovanýho a přeceňovanýho novýho začátku se zaměřím na další rozvoj v tom, s čím jsem již začala – ať už se jedná o psaní, sebeoptimalizaci, psychologii či mindfulness. Z nových dovedností, které si toužím osvojit, tu zmíním snad jen dělání stojek. To proto, abych mohla dělat stojky na Dělám stojky od Bereniky Kohoutové. Už pro ten pocit…

Na sítích se to jen hemží často přeslazenými přáníčky JEN toho krásnýho. Tomu se chci vyhnout. Život není o pozitivech – pokud by vás v něm potkávalo jen všechno hezký, voňavý a pozlacený, přestanete si jednotlivých okamžiků vážit a nikam se výrazněji neposunete. A tak Vám přeju, ať si dvacítkový rok především pořádně užijete a vzejdete z něj zase o něco silnější, sebe/vědomější, znalejší a bohatší o zajímavé zážitky a zkušenosti.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s