Lidi přichází, chvilku oxidujou v našich životech (a my v těch jejich) a pak zase odejdou. Jdou si dál po svojí cestě. Tak to je. Životní koloběh. Nemá smysl se na kohokoliv přehnaně upínat. Jaká je jistota, že mě ten člověk neopustí? Nebo že já neopustím jeho? Že se naše cesty jednou (nebo třeba víckrát) nerozejdou?
Nad tímto tématem jsem přemýšlela několik večerů. Jenom já, moje hlava, propiska a papír. A k čemu jsem došla? Jediná jistota je taková, že náš život je omezenej (alespoň tento). Ač by někteří toužili po opaku, žít navěky není (v této podobě) v našich silách. Tedy pokud nejste Saskia Burešová, samozřejmě. Narodili jsme se a umřeme – to je jediná jistota, kterou každej z nás má. Zbytek je nejistej. Přesto (nebo proto?) si v průběhu života vytváříme celou řadu dalších jistot – nebo tak si to alespoň myslíme. Stojím si za tím, že silná tendence upínat se k “jistotám”, jakými je stálá práce, prostředí, vztah, potažmo manželství, vychází ze snahy se co nejvíce vyhnout změnám. Ze strachu z neznáma. A takto vzniká pasivní boj s pocitem nejistoty.
Minulej rok jsem se ponořila do informací týkajících se fungování lidskýho mozku. Je to fascinující – někdy až děsivý – jak silně jsou pozůstatky rané evoluce starý tisíce let stále zakódovány v našem chování. V průběhu doby se z celé řady mechanismů zajišťujících přežití vyklubaly jevy, který nám v současným světě život spíš komplikují.
Vyčítat lidem strach z neznáma primárně nejde. Tak totiž funguje lidskej mozek. Neznámo bere jako nebezpečí. Neví, co v jiným než dobře známým prostředí číhá, kde může dojít k ohrožení. Z toho důvodu svýho nositele od zkoumání nových prostředí/zkoušení nových činností odrazuje. Proto je pro většinu lidí tak náročný upustit od zažitých návyků, odejít mimo známý prostředí. Protože tak se vzdávají roky budovanýho pocitu jistoty. A jistota rovná se bezpečí. Nezkusíme nic novýho, nikam se neposuneme. Ale hlavně, že jsme v suchu.
O to obdivuhodnější jsou příběhy těch, kteří se od jistoty odpoutali a našli odvahu udělat onen nejděsivější první krok. Někteří ji vydolovali ze svýho nitra. Někomu to až takový problém nedělá. Jiní se takto trénují dlouhodoběji, vědomi si triků, který na ně jejich mozek denně chystá. Právě o to se teď sama pokouším. Pomalu, postupně. Se svým terapeutem a především trpělivostí, kterou příliš neoplývám. Ale i ta tu někde bude, jen se ráda schovává.
A jak to s jistotou a změnami máte Vy?
myslenkylenky.wordpress.com 