„Tak ti teda pěkně děkuju, Říjne,“ procedila jsem mezi zuby a zarazila se. Uplynulý měsíc přinesl pořádnou dávku podzimního splínu, k níž se přidala obava ohledně současné situace. Přesto jsem nechtěla, aby to vyznělo příliš útočně.
„Nemáš vůbec zač,“ odpověděl Říjen hlasem hlubokým jako moje myšlenky o půl druhé ráno. Jeho slova zněla chladně a přímočaře – jako by zbytky emocí zahodil do jednoho z okolních kanálů. Kostnatou rukou s drobnými záhyby na bledé kůži si nasadil klobouk, upravil svůj dlouhý tmavý plášť a odplul pryč. Nechal mě stát samotnou uprostřed prázdné ulice.
Po nebi se rozpínaly temný šedivý mraky, který snad nikdy nepřinesly nic dobrýho. Pod podrážkama mých bot špinavých od bláta hnilo spadený listí. To stejný listí, který ještě nedávno svou pestrostí rozveselovalo lidi, co životem prochází se skloněnou hlavou, jako by se na zemi snažili nalézt ztracený štěstí.
Má pravdu, pomyslela jsem si. Nemám vůbec zač, děkovat bych měla především sobě. Za to, že se nevzdávám a dál pokračuju v hledání smyslu, o jehož existenci pochybuju s každým dalším dnem víc a víc. Za to, že si uchovávám naději. Co na tom, že je po několika pádech na tvrdou zem roztříštěná. Však i já sama jsem v mnoha ohledech roztříštěná. Tudíž mě ani to nedonutí, abych se posledních střepů naděje vzdala. Svírám je v dlaních, ze kterých mi pomalu stékají rudý potůčky. Ochlazují se a dopadají na hnijící listí. Listí, který už příliš radosti neudělá.
myslenkylenky.wordpress.com 