Jednou tě ty tvý stíny, před nimiž s takovou vervou utíkáš, přece jen dostanou. Poznáš, že náskok, kterej jsi před nimi měl/a, není reálnej. Reálnej totiž není ani samotnej závod.
Vytvořila si ho tvoje hlava, aby tě zaměstnala. Odvedla tvou pozornost a dodala ti pocit, že není nutný vybočovat ze všech těch vzorců, na něž si za ty roky zvykla. Známý je přece bezpečný. Nalhala ti, že jsi v pohodě, i když tomu tak není. Namísto odhalování těch vzorců, který v sobě neseš, dál střídavě běžíš a odpočíváš. Odpočinek je důležitej. Dopřáváš si ho na místech, který dobře znáš, tudíž víš, že jsou pohodlný.
Brzdí tě to, to sezení na víku, pod kterým všechny ty odmítnutý části tebe rostou a sílí. Jejich růst probíhá jen tak dlouho, dokud si jich nepovšimneš. Dokud je neprokoukneš a nezačneš je postupně odkrývat, hezky pomalu a s ohledem na sebe sloupávat jednotlivý slupky. Ocitneš se v obklopení stínů, který ti svou existenci dávaly najevo nenápadně. Všechny ty zdánlivý nedokonalosti, který ti u ostatních tolik vadily. Slabý otřesy tvýho nitra, kdykoliv přišla řeč na určitý téma. Erupce emocí vyvolaný drobným pošťouchnutím bolavých míst.
Najednou nevíš, kam tě tvý kroky vedou. Za čím se celou tu dobu trmácíš. Smysl ti přece neuteče, tak proč se za ním hnát? Aby mohl být nalezenej smysl, je dobrý nejdřív poznat nesmysl. Protože i nesmysl v sobě může skrývat střípky smyslu. Ten se ale neukáže hned. Potřebuje čas, stejně jako všechno ostatní. Dopřej mu ho. A dopřej ho taky sobě.
myslenkylenky.wordpress.com 